Smutek, vyčerpání

ikona Tymosia.cz
Redakce Tymosia.cz
28. října 2020

Smutek

Smutek

Smutek je jednou ze základních emocí. Někteří lidé jej prožívají spíše jako stažení se do sebe, jiní svá trápení naopak sdělují přátelům a známým. Nedá se říci, že by jeden nebo druhý způsob byl lepší než druhý, jedná se o rozdíly v osobnosti každého člověka.

Klienti do terapie obvykle přichází v situacích, kdy je míra jejich smutku omezuje v životě. Popisují situace, kdy jsou, kvůli smutku nebo truchlení, duchem nepřítomní, nemohou spát, nemohou se soustředit na běžné denní činnosti apod. Smutek se pojí často se ztrátou blízkého.

Jak se vyrovnat se smrtí blízkého?

Truchlení je naprosto přirozenou součástí života. Adaptace v životě bez zemřelého probíhá z největší části v období cca jednoho roku od úmrtí. Terapie může délku přirozeného průběhu zkrátit, přesto se jádro terapie po úmrtí obvykle nachází tam, kde okolnosti úmrtí nebo komplikovaný vztah se zemřelým znemožnily určité uzavření podstatných záležitostí, nebo že jsme se se zemřelými, například, rodiči nestihli rozloučit. Vedle úmrtí rodičů je také často předmětem terapie smrt partnera, kde do již tak velmi náročné situace, je obvykle také nutné zajistit péči a vysvětlení změněné situace dětem.

Čím více se vědomě člověk snaží zahnat smutek, tím více mu většinou věnuje pozornosti a tato strategie se neosvědčuje jako účinná. V terapii se obvykle využívá terapeutických dopisů, které pomáhají vyslovit to, co se nepodařilo sdělit za života zemřelé osoby.

Jak neupadnout do deprese a najít zase radost do života?

V prvé řadě je dobré nepotlačovat své emoce, ale přijmout je jako součást přirozeného procesu. Od dávných dob jsou součástí odpoutání se od předchozího života rituály - pohřeb není něco, co dělají lidé jen pro zemřelého, dělají to také pro sebe.

Jak mi terapie pomůže?

Znovunalezení radosti ze života přichází přirozeně, ale má svůj čas. V rámci terapie je hlavním předpokladem urovnání tíživých záležitostí ve vztahu k zemřelému a adaptace na život bez něho. I zde platí, že sdílené trápení je poloviční, což je jeden z důležitých rozměrů terapie s pozůstalými. Kromě individuálních terapií, je nápomocná také terapie skupinová, kde je možné sdílet emoce smutku i praktické informace.

Vyčerpání - Co je fyzické vyčerpání?

Každý má jinou hranici, kdy u něho k fyzickému vyčerpání dojde. V zásadě fyzické vyčerpání testuje schopnost organismu využívat kyslík, který dýcháme a převádět ho na energii potřebnou pro práci nebo jiný fyzický výkon. Při nedostatku kyslíků sahá tělo ještě po zásobě cukru tzv. glykogenu, tyto zásoby jsou ale mnohem menší, než zásoby tukové. Čím menší je trénovanost organismu, tím snáze dojde po kratším přetížení k vyčerpání. Pokud dojde k fyzickému vyčerpání, může dojít k poruchám mozkové činnosti, ztrátě vědomí aj. Příznaky fyzického vyčerpání jsou neschopnost artikulace, zmatenost, ztráta koordinace pohybů, třes aj. Jedná se o, pro organismus, velmi náročný stav, který vyžaduje lékařské ošetření.

Co je psychické/emoční vyčerpání?

Psychickým nebo emočním vyčerpáním je ohrožen každý člověk pod dlouhodobým stresem. Psychické vyčerpání se projevuje únavou, vyčerpáním, zažívaným odporem k činnostem a nedostatkem energie k výkonu běžných činností.

K častým spouštěčům patří úmrtí blízkého člověka, rozvod, syndrom vyhoření, nemoc blízkého člověka, trvale nepříznivá finanční situace, mateřství a změna režimu s ním spojená aj.

Mateřská dovolená je spojená s hormonálními změnami, sociální izolací, nedostatečným množstvím spánku, nejistotou aj. Proto se i rodičovská dovolená dává do souvislosti s emočním vyčerpáním. Dle Mezinárodní klasifikace nemocí je stanovena lidem s hlubokým psychickým vyčerpáním diagnóza chronického únavového syndromu.

Řešení psychického vyčerpání je v první řadě o naučení se upuštění od činností, které nás stresují - například změnit práci, částečně delegovat péči o dítě na někoho z rodiny apod. V rámci terapie pak pracujeme na nácvicích relaxace, uvědomění si, kam dlouhodobý stres vede, revizi životních hodnot aj.

Co je vyhoření / přepracování?

Syndrom vyhoření se nejčastěji vyskytuje v profesích, kde je jedinec v častém kontaktu s lidmi. Často je syndrom vyhoření spojen s v pomáhající profesí (lékaři, učitelé, sociální pracovníci apod.).

Základním projevem je, že člověka již netěší práce, která ho dříve naplňovala a nevidí v ní smysl. Vyhořelý člověk se tak snaží v práci jen „vydržet“ a svou nespokojenost si často vybíjí na svém okolí v pracovním nebo v osobním životě. Obecně se udává, že v rámci prevence syndromu vyhoření by člověk měl jedenkrát za sedm let změnit zaměstnání, tím neupadne do stereotypu a rutiny. Změna zaměstnání je také jedním řešením syndromu vyhoření. Nový kolektiv, nové prostředí, noví klienti… to vše napomáhá udržení duševní kondice.

Dalším tématem pro terapii může být jak najít ve stávajícím zaměstnání znovu smysl, což se může podařit, ale často pouze v některé z počátečních fází syndromu vyhoření. Změny k životu jednoduše patří a jsou prospěšné.